FILIÁLNÍ KOSTEL SV. PROKOPA

Kostel je obvykle otevřen na mříž. Prohlídku vnitřních prostor a výstavy lze objednat přes římskokatolickou farnost Strakonice.

Pravidelné bohoslužby jsou v neděli v 17:30.

Filiální kostel svatého Prokopa, opata, patří k nejvýznamnějším památkám Strakonic. Stojí v areálu strakonického hradu, v nejvýchodnější části skalního ostrohu vzniklého nad soutokem řek Otavy a Volyňky. Objekt hradu je výjimečný spojením středověké šlechtické hradní architektury s církevní komendou johanitů. Následně se stal (od husitských válek) sídlem velkopřevorů uvedeného řádu. Od r. 1995 je celý areál včetně kostela Národní kulturní památkou.

Prostorná západní kruchta (empora, kůr, chór) dodnes působí značně starobyle. Na základě nálezů jí však
datujeme do pokročilejších etap stavby (1250-70). Přízemí pod kůrem bylo zaklenuto na 2×3 pole neohrabaných kleneb bez pasů. Malby s hvězdami spojují objekt s ambity komendy (více o malbách níže).
Další etapou je odstranění původního závěru kostela a jeho nahrazení novou monumentální stavbou – nový presbytář s podvěžím, resp. s 40 metrů vysokou věží, jež má svým vzhledem, tak i svým umístěním mezi presbytářem a lodí dosud románský charakter. Stavba probíhala na sklonku 80. let 13. století, jak dokládá kuláč lešení s datací 1287/88 v jižní stěně podvěží. Dubový rošt, tvořící základnu chórové
věže je datován roky 1289/90. Z téže doby je i gotický presbytář (kněžiště). Půdorysné ukončení presbytáře (čtyři strany šestiúhelníka s osovým opěrákem) je obdobnou raně gotického presbytáře johanitského kostela Panny Marie pod řetězem v Praze z doby po polovině 13. století. Dvojboce uzavřený závěr v takto monumentálním provedením je mimořádným. Okna presbytáře bývají spojována s pozdější gotikou, ovšem detailní pohled na ostění ukazuje, že je současné s okolním zdivem bez stop po vybourání. Klenba presbytáře odpovídá druhé fázi přestavby na konci 13. století. Žebra klenby zadního presbytáře jsou zhotovena z bílého vápence z lomu v okolí Strakonic. Malovaná výzdoba gotická a renesanční se zachovala ve fragmentech, při předchozích opravách byla víceméně odstraněna. První vrstva gotická, na první vápenné vrstvě, s okrovým mramorováním a opakujícím a střídajícím se motivem dvou čtyřlístků různé velikosti v červené barevnosti dvou linek. Pro restaurování (2020 – 22) se stala rozhodující první vrstva.

Na jižní stěně zadního presbytáře bylo v blízkosti sanktuaria zjištěno, odkryto a restaurováno gotické sedile s částečně zachovalou renesanční polychromií listovce a okrovou barevností ostění.
Stavba lodi se zřejmě dost vlekla. Nasvědčuje tomu změna materiálu zdiva z kamene na cihly, patrná v podkroví, tři úzká hrotitá oboustranně špaletová okénka a jedno kruhové (rozeta) doširoka špatelové. Raně gotický byl kostel dokončen ve třetí fázi na sklonku 13. a počátkem 14. století. O probíhající nebo zamýšlené stavení činnosti svědčí i to, že roku 1310 udělil Hermanus episcopus Prisiriensis odpustky všem, kdo o svátcích patronů a výročí zasvěcení či o nedělích a svátcích budou přijímat tělo Páně ve Strakonickém klášteře (čímž měl být pravděpodobně rozšířen okruh dobrodinců kostela a kláštera). O dostavbu kostela i konventu se přičinil Bavorovi III. (1280/90 – 1318), který byl podle řádové tradice velkopřevorem. Své zásluh o konvent i kostel zvěčnil Bavor III. monumentálním nápisem na západním průčelí kostelní věže. Jedná se o jedinečnou záležitost, která u nás nemá obdoby, dochovanou pouze ve fragmentu pozdějším zaklenutím lodi a ztráty části textu. Nejsme si tedy jisti datací (1311 nebo 1317, někteří i kolem r.1300, tedy ještě za Václava II.) s ohledem na chybějící písmena římskými číslicemi zapsaného letopočtu. Monumentální půl metru vysoký majuskulní nápis pravděpodobně
zní: LÉTA PÁNĚ 1311 (ev. 1317) ZA VLÁDNOUCÍHO JANA KRÁLE ČESKÉHO BAVOR Z BAVOROVA. Rok 1317 se zdá být pravdivější, protože v roce 1311 Bavor III. ještě neužíval svého predikátu „z Bavorova“.

Okna byla nejen na severní straně jako dnes, ale i na straně jižní (vysoko u stropu byla objevena zazděná raně gotická okna, dnes patrná v podkroví. Velmi vysoké umístění jižních oken poukazuje na existenci hradby, jež se současně budovala nebo již stála. Okna do úzkého otevřeného prostoru mezi kostelem a hrabou, který byl později připojen ke kostelu a dnes tvoří boční loď, neměla pro osvětlení význam, proto byla otevřena až nad úrovní hradby). Zazděné okno je patrné na jižní i západní straně.V 1. desetiletí 14. století proběhla stavba jižní věže, kde se dnes nachází sakristie. K této jižní věži vedla podél hradby úzká otevřená chodba, která je dnes boční lodí kostela. Předpoklady staršího původu (románského nebo raně gotického) nelze potvrdit s ohledem na návaznost zdiva na hradby i spáru vzniklou přístavbou k jižnímu boku podvěží. Pozoruhodná je nejen klenba sakristie, kde zůstalo ve stropě otisknuto šalování pod klenbou, ale i dendrologické svědectví, totiž kuláč z borovice, snad pozůstatek lešení při stavbě věže, pokácené v letech 1287/88. Přes následné přestavby jsou zachovalé gotické omítky a mnohé prvky dokládající historickou hodnotu, zvláště v nejvyšším podlaží věže zpřístupněném  rekonstrukcí v letech 2020 – 22. K dataci stavby přispívají závory oken v 2. patře věže, jelikož pocházejí z let 1308/09.
Roku 1402 se stávají johanité jedinými vlastníky hradu a po zničení řádového sídla v Praze husity roku 1421 se stává strakonický hrad trvalým sídlem generálních převorů (do roku 1694, kdy se konvent natrvalo vrátil do Prahy). Tím získávají Strakonice významné postavení a s ním je spojené zvelebování klášterního kostela (samozřejmě až po konsolidaci řádu po husitských válkách). Významné úpravy hradu i kostela byly provedeny počátkem 16. století za velkopřevora Jana z Rožmberka (1511-1532). Byla zaklenuta hlavní loď kostela pozdně gotickou křížovou klenbou o pěti polích s vloženými terakotovými rozetami nad kruchtou připomínajícími znaky rozvodu Vítkovců. Během restaurování byly upraveny do původní renesanční barevnosti. Žebrová klenba lodi kostela je z terakotových segmentů zdobených hvězdami, rožmberských růží a reliéfním nápisem prezentujícím stavebníka Jana III. z Rožmberka. Na některých terakotových článcích jsou oboustranné nápisy. Na jedné: „PÁNN PÁNN Z ROZMBERKA“ a na druhé: „JESUS MARIA ANNA“. Renesance přinesla vrstvu v intenzivní barevnosti s černým podkladem, na kterém je malovaný zelený listovec s okrovým, červeným, modrým a bílým ovocem, s dekorativními pásy podél žeber provedených pomocí šablony.

V době třicetileté války (1618-1648) hrad i kostel značně utrpěly vojsky Buquoiovými a Mansfeldovými. Velkopřevor Rudolf Colloredo hrabě Walsee (1637-1657) dal kostel opravit, přičemž byla severní zeď opatřena mohutnými pilíři a roku 1644 byl znovu zaklenut chor kostela stejnou klenbou. Kolem roku 1700 bylo zesíleno vložením dvou mohutných oblouků zdivo podvěží a presbytář i loď byly doplněny štukově zdobenými pilastry se silně vyloženými římsovými hlavicemi. O obnovení kostelního mobiliáře se zasloužil na konci 17. století poslední strakonický převor Michael Emerich de Raga.
Na počátku 18. století bylo současně se stavbou nové velkopřevorské rezidence vybudováno přemostění mezi jejím patrem a chórem kostela, po jehož jižní straně byly zřízeny dvě panské oratoře a další místnosti nad boční lodi kostela. Toto barokní přemostění bylo bohužel odstraněno po změně majitelů hradu ve 30. letech 20. století. Byla též změněna okna a položena nová podlaha. Při severní fasádě bylo přistavěno nové točité schodiště vedoucí na věž a presbytář byl zvýšen o antikovou zeď. O několik let později byla rekonstruována střecha věže do dnešní mansardové podoby a prolomena velká okna v nejvyšším podlaží věže. Nahoře byla přistavěna vížka s lucernou. Vnitřní úprava kostela byla dokončena snad až na sklonku 18. století, kdy během josefínských reforem zmizely z kostela náhrobky velkopřevorů. Na začátku 20. století byly renovovány fasády a nově upravován interiér kostela. Při té příležitosti byla prodloužena okna choru, jež měla parametry původně mnohem výše. Interiér byl nově uspořádán podle požadavků liturgických předpisů II. vatikánského koncilu (1962 – 64). Po roce 2000 proběhla postupně s podporou programu Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR postupná oprava krovů a střech kostela. V letech 2020 – 22 došlo k celkové rekonstrukci kostela podpořeného z programu IROP fasády, věže, dokončení střechy i interiéru včetně restaurování mobiliáře a zpřístupnění dalších prostor. Opraveno bylo schodiště na věž. Byly restaurovány oltáře, obrazy i nově odkryté fresky včetně stávající malby kostela. Kompletně byly rozebrány a restaurovány varhany. Zajímavosti interiéru Při vizitaci konaného roku 1610 byl popsán kostel sv. Prokopa, kde se nacházelo kromě hlavního oltáře ještě šest vedlejších oltářů zasvěcených sv. Markétě, sv. Kříži, sv. Vítu, sv. Vavřinci, sv. Petru a Matce Boží, další dva oltáře byly v sakristii a dva na kruchtě. Ve věži bylo umístěno šest zvonů. Byla popsána i cínová křtitelnice o třech nohách. Ta byla přesunuta r. 2018 do kostela sv. Markéty, když se stal kostelem farním, v němž se především mají odehrávat křestní obřady.

• Oltář sv. Prokopa nechal zřídit roku 1693 vlastním nákladem poslední strakonický infulovaný převor Michael Emerich de Raga. Většina soudobých inventářů připisují autorství hlavního oltářního obrazu sv. Prokopa vynikajícímu českému malíři Karli Škrétovi, přesto je jeho autorství dnes zpochybňováno.  Malované dveře po stranách zobrazují sv. Michaela, archanděla, a sv. mučedníka Vavřince. Roku 1762 byl hlavní oltář sv. Prokopa obnoven velkopřevorem Emanuelem Václavem – Krakovským, dřevěné části oltáře dal roku 1788 pořídit děkan Midlent. V letech 2020 – 2022 byl hlavní oltář restaurován a byla mu navrácená původní barevnost.

Objeveny byly relikviáře.
• V místech oltáře sv. Prokopa se nachází velkopřevorská hrobka, nyní zazděná, kde odpočívají těla mnohých velkopřevorů a členů řádu.
• Gotický sanktuář (sanktuárium) je malý výklenek uzavíratelný kovovou mřížkou v jižní stěně presbytáře s dvěma kamennými překlady stropu a kamenným parapetem, na který byla umístěna pravděpodobně dřevěná deska. Spodní okraj omítek tvoří přesah na chybějící desku. Původní barevná úprava sanktuáře je jednoduchá s červenou šambránou se zkosením spodního tvaru bočních částí šambrány.
• Sedile, nacházející se taktéž v jižní stěně presbytáře tvoří výklenek odkrytý během současných oprav.  Zazděný byl pravděpodobně v 19. nebo 20. století (barokní úprava pilastru přiznává výklenek sedile). Na gotickém sedile se zachovala i renesanční polychromie s listovcem z třetí čtvrtiny 16. století. Při restaurování v horní části plochy vytmeleny; po pravděpodobně vystupujících kamenných prvcích v minulosti vyjmutých nebo odsekaných, byly ponechány a přiznány.
• Velké cínové svícny v prostoru oltáře sv. Prokopa pocházejí z roku 1694. Ačkoli byly později opravované a upravované, přece jsou jedinečné svou starobylostí i velikostí (výška 214 cm). Od r. 2022 probíhá jejich restaurování.

Další oltáře najdeme v podvěží, je to oltář Nejsvětější Trojice, jež by přenesen (zřejmě oltářní obraz) z kaple Nejsvětější Trojice v kostele sv. Václava a oltář Neposkvrněného početí Panny Marie, jehož obraz byl malován samoukem knězem Kolenatým v roce 1844. Před tímto obrazem je umístěna soška Pražského Jezulátka. Při čelních zdech lodi stojí dva oltáře z roku 1728 – Ukřižování a Pieta. Oltář sv. Anny je umístěn při severní stěně hlavní lodi. Byl v 19. století sestaven ze zbytků deskového oltáře pocházejícího ze 16. století (1520). V jeho středu je reliéf sv. Anny s Pannou Marií a Ježíškem (tzv. Anna Samotřetí). Zajímavostí jsou i desky po stranách, které jsou vykládány (ovšem tato varianta není jednoznačná) jako příběh Bavora I. odcházejícího na křížovou výpravu a po návratu darujícího kostel johanitům.

• Na oltáři v čele boční lodi kostela je umístěn obraz Narození Páně, jež má pohnutý osud. V době třicetileté války byl roku 1619 strakonický hrad dobyt a zpustošen vojskem Arnošta z Mansfeldu. Ve zpustošeném kostele nalezl strakonický měšťan Fibras starobylý obraz Narození Páně (snad ze 16. století). Obrázek byl protestanty zhanoben (postavám byly propíchány oči). Fibras jej odevzdal karmelitánskému  mnichu P. Dominiku Aragonia a Santa Maria, který byl papežským pověřencem a průvodcem císařského vojska. Obraz se stal v rukou tohoto horlivého kněze palladiem, jež vedlo císařské vojsko na Bílé hoře k vítězství (1620). Obraz byl od té doby ctěn a nazýván Panna Marie Vítězná (Maria de Victoria). Originál byl převezen roku 1622 do Říma a uložen v karmelitánském kostele na Kvirinálu, kde roku 1882 shořel. Jedna z kopií byla přispěním Bratrstva literátského kůru vrácena ve slavném procesí roku 1650 do kostela sv. Prokopa, kde se nachází dodnes. Novější bádání některých historiků umění přišlo s tvrzením, že obraz byl ve skutečnosti nalezen ve Štěnovicích u Plzně. Tamější renesanční tvrz se ovšem nedochovala.
• V hlavní lodi se nachází také několik zajímavých obrazů. Především obraz Stětí Jana Křtitele z 1. poloviny 18. století, jež býval v nástavku hlavního oltáře (sv. Jan Křtitel je patronem maltézského řádu), obrazy apoštolských knížat sv. Petra a sv. Pavla a obraz Tobiáše s andělem. Některé z obrazů bývaly paušálně připisovány Škrétovi a Brandlovi.

• Dnešní varhany z roku 1891 nahradily starší nástroj z roku 1660. Postavila je firma Rejna a Černý, jež jako začínající firma vyhrála první místo na Jubilejní zemské výstavě v Praze, s prvními vytvořenými varhanami do Zbirohu u Plzně. Na základě tohoto úspěchu přicházely nové objednávky včetně Maltézských rytířů ze Strakonic. Nové varhany vznikly jako druhé varhany zmíněné firmy. Toto dokládá pamětní listina sepsána při stavbě varhan z roku 1891 a nalezena při rekonstrukci nástroje v roce 2020-22. Jedná se o čistě mechanické varhany s elektrickým dmýchadlem (vhání vzduch do měchů). Šlapání, užívané před zavedením elektřiny do kostelů, je zachováno pro případ výpadku elektřiny. (Tuto činnost míval na starosti “kalkant” – člověk, který šlapal nebo tahal měchy). Nástroj je v novogotické (resp. pseudogotické) skříni. Má dva manuály a pedál; 18 rejstříků, z toho 9 v hlavním manuále, 5 v druhém a 4 pedálové. Celkem obsahuje 1134 píšťal, největší píšťala je dlouhá 5 m a nejmenší 4 cm. Zhotoveny jsou z kovu (cín, zinek) a dřeva (kombinace smrk, borovice, dub dle velikosti). Ladění varhan je v rovnoměrné temperatuře 440 Hz při 140C, tzn. ideální stav pro koncerty v zimě. Při stavbě se použilo 5 m2 telecí kůže. Při restaurování v letech 2020-22 provedeném varhanářem Peterem Nožinou proběhlo rozebrání škříně a celého nástroje, vyčištění, sanování červotoče, oprava měchů, obnova vzdušnic a píšťal (dvě musely být vyrobeny nově), revize mechaniky hracího stroje a ladění.

• Strakonická madona, gotická plastika madony umístěna na severní stěně hlavní lodi, patří do okruhu tzv. krásných madon. Vznikla mezi lety 1320-1330. V kostele je dnes umístěna kopie, originál je uložen v Národní galerii v Praze.
• Na západní stěně kostela, nad kruchtou, se nachází pás fresek, v němž je namalováno šest postav apoštolů, které lze datovat na konec 14. století. Lze předpokládat, že fresky pokrývaly celou západní stěnu. 
• Z kruchty na bývalé děkanství lze projít kamenným portálem s talířovými prstenci z let 1240-1250, který je první známkou gotiky v kostele. Jeho obdobu lze nalézt na celé řádě okolních venkovských kostelů. Nad ním je zazděný výklenek svědčící o existenci okna i západním směrem.
• Stěny kostela při velké rekonstrukci v letech 2020 – 2022 ukázaly v různých vrstvách omítky zajímavé malby. Na severní stěně byla zjištěna pouze barokní omítka, ačkoli na půdě nad klenbou je dochovaná gotická omítka, s relikty zdobení postavami svatých. Na jižní stěně se nacházejí renesanční malby z 2. poloviny 16. století. Na pěti obrazových polích jsou výjevy: Zmrtvýchvstání, Poslední soud, fragment sv. Jiří s drakem, Nejsvětější Trojice a v posledním poli jsou

postavy českých patronů: sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Zikmund, sv. Václav. Postavy jsou umístěny v edikule se štítem, ve kterém je výjev Korunování, vsazený do rostlinného ornamentu. Nad postavami jsou fragmenty jmen patronů a po levé a pravé části štítu je datování 1559. Malba barevností, typem rostlinných ornamentů i rukopisem odpovídá malbě v Malém rytířském sálu na strakonickém hradu. Na východní stěně za oltářem byly zjištěny fragmenty renesanční malby římsy pod okny. Na sloupech presbytáře byly zjištěny v baroku malované baldachýny a na pilastru jižní stěny velký oltářní baldachýn.
• Klenby pod kůrem: V předních dvou klenebních polích, u severního vchodu do kostela, se renesanční vrstva zachovala jen v malých fragmentech, které byly přiznány. Pod bílou mezivrstvou byla odkryta malovaná gotická vrstva s malovanými kruhovými medailony, erb Hrabišovců (hrábě), Švamberků (labuť), dále medailon s architekturou (chrám) ve středu klenby a medailon se štítem (uprostřed: snad mohla být hlava Jana Křtitele). V červeném pozadí erbu Hrabišovců a neurčeného štítu se zachovaly fragmenty ornamentů. Přizděním barokního pásu u klenby s medailony erbů došlo k zakrytí jednoho medailonu s erbem, který hypoteticky mohl patřit právě Bavorovi ze Strakonic.

V druhém klenebním poli se zachovaly gotické malby medailonů s Božím beránkem a evangelistů, lvem (Marka), anděla (Matouše) a býka (Lukáše). V ploše čtvrtého evangelisty byl druhotně přizděn barokní klenební pás. U třech klenebních polí rozšířený průzkum prokázal poměrně zachovalou renesanční výmalbu stonků s květinovým a ovocným motivem. Stonky s bohatým propletením ve vrcholu jsou ukončeny volně a v jednotlivých polích se zcela neshodují. Na klenebních pásech je zachovalá renesanční
výzdoba listovce ze 16. století, pod ní je gotická vrstva se zachovalým dekorem (ornamenty /rozvilina/, geometrický motiv)

• Erby na stěnách, vítězném oblouku a stropě tvoří jedinečnou galerii osobností a rodů spojených s kostelem. Bavorové nesou znak se šípem. Johanité užívají bílý kříž na červeném poli nebo též kříž osmihrotý (8 hrotů dle osmera Ježíšových blahoslaveství). 
Podrobnější popis a interpretace erbů s obrazy zde:

Interpretace-erbu

• Zvony na věži kostela nalezneme tři z původní šestice (tři zrekvírovány v roce 1917). V
současnosti největší zvon “Maria”, ulil roku 1511 za Jana III. z Rožmberka Jakub ze Strakonic, průměr 138 cm, cca 1700 kg; dále “Sv. Vojtěch”, ulil roku 1737 Jiří Václav Kohler v Českých Budějovicích, průměr 100,5 cm, cca 650 kg (vznikl přelitím puklého zvonu z r. 1522) a ve věžičce nad střechou „Patrůnek“, ulil v 1. čtvrti 16. století Jakub ze Strakonic (?), průměr 38 cm, cca 40 kg. Pro válečné účely byly zničeny z původní
sestavy: Sv. Jan Křtitel, ulil roku 1496 Jakub ze Strakonic, průměr 152 cm, cca 2600 kg; Sv. Prokop, ulil roku 1511 Jakub ze Strakonic, průměr 77 cm, cca 340 kg a Sv. Václav, ulila roku 1536 dílna (pokračovatelé) mistra Bartoloměje v Praze-Novém Městě, průměr 73 cm, cca 270 kg. 
Podrobnější zpráva kampanologa v příloze:

Strakonice-zvony-u-Sv.-Prokopa-

Kostel sv. Prokopa patří k nejcennějším architektonickým a uměleckým památkám Strakonic. Není ovšem pouze mrtvou památkou, ale i v současné době, jako již po staletí, nadále slouží svému účelu jako filiální kostel, místo modlitby a chvály Boží.

Legendy
Pod jedním z oltářů je prý hluboká jáma, jež vznikla za dávných dob propadnutím jedné marnivé paní do pekelné propasti. Žena si z rouhavého přepychu dala zhotovit střevíce z pšeničného těsta, ze kterého se pečou hostie, činíc tak rouhavou poklonou Svátosti oltářní. Usedla pod kazatelnou, a když kněz vyšel, propadla se do země. Na oltáři stojícím nad tou jámou prý všechny věci vlhnou. Jednou byl prý do jámy spuštěn zločinec, který po vytažení vyprávěl o bílé paní, která seděla na špalku spoutána řetězy, a hlídal ji ohnivý drak. Hrobovým hlasem mu prý oznámila, že nebude dříve osvobozena, dokud z jeřábu, jež se ujal na hradní zdi, nebude zhotovena kolébka a v ní kolébáno nemluvňátko (tato legenda má i jiná znění).
Pod kazatelnou je prý pochováno křesťanské dítě, jež vlastní matka zaprodala k mučení židovským vrahům, kteří byli spolu s ní za velkopřevora Jana ze Švamberka roku 1504 na stínadlech upáleni.
Za oltářem hradního kostela prý dudák Švanda pověsil své dudy, jež se v den pekelného posvícení vždy samy rozezvučely. 

Virtuální prohlídka kostela po rekonstrukci zde.

Text byl sestaven s využitím materiálů Ing. arch. Mgr. Bc. Jiřího Kupky, Ph.D., fotky během celé rekonstrukce dokumentovala p. Řandová, p. Klečka